Hlavní stránka webu

úvodní strana starého webu
Uvod Výlety

Fotogalerie

** 2016 **

** 2015 **

** 2014 **

** 2013 **

** 2012 **

** 2011 **

** 2010 **

** 2009 **

** 2008 **


** ** **



Dukla - Kremenec, CHKO Východní karpaty, Bukovské vrchy, Bieszadský NP 02-10.06.2016


* Ubytování Balnica
* Trasa na mapě celá orientační
* Trasa z GPS den 1. - pátek, den 2. - sobota,den 3. - neděle,den 4. - pondělí PRIDAT, den 5. - úterý PRODAT, den 6. - středa, den 7. - čtvrtek PRIDAT.

* Jít rovnou k fotogalerii

Čtvrtek, 2.6.2016
22:30
Sedíme v Olomouci na nádraží. Po dvou přestupech tu máme hodinu čas na spoj Olomouc - Kysak. Spala bych, ale ještě to nejde. Zjišťuju navíc, že se mi odlepuje kousek podrážky na mých jinak spolehlivých silničkách. Po letošku, kdy se mi rozpadly snad všechny boty už se jen směju a lepím zbytkama vteřiňáku odlepující se část, která by asi šla i odříznout bez ztráty funkce. Batoh je zvednutelnej, ale to proto, že jsem ještě před ojezdem udělala inventář plnýho batohu a nakonec se rozhodla pro vyhození asi kila jídla. To kilo dělilo bágl od neuzvednutelnýho k uzvednutelnýmu. (Přepravní váha, tj. váha komplet - 14kg, váha nositelná bez foťáku, holí a ortézy, které plánuju mít na sobě a ne na zádech - 12kg).
    
Pátek, 3.6.2016
6:42
Že bych v noci spala se říct nedá, většinou spím dobře, ale nesmí být klendra jak na Sibiři. Kupé spalo a tak jsem nemohla ani sundat bágl a vzít si mikinu, protože bych mohla taky zabít pána vedle mě. Bez pomoci prostě nesundatelný bez rizika. Aspoň, že s rozedněním se začal měnit i výhled, od zamlžené Velké Fatry přes déšť a hustou mlhu k Vysokým Tatrám, které začínalo laskat slunce.
    Kysak. Birma. Adam.

12:40
Vlakem do Prešova a ještě autobusem do Vyšného Komárniku. Před 9h konečně vystupujeme, na cestě 12hodin. Začínáme prohlídkou řeckokatolického chrámu sv. Kosmy a Damiána, znovu postaveného r. 1924 poté, co původní kostel vyhořel. Od sámošky nám kyne pán s klíčem, nabízí, že Adam může jít s náma do prostor hřbitova a odemyká nám kostel, abyhom si jej mohli prohlédnout.
    Vyrážíme k Dukelskému průsmyku, kolem tanku T34/85, který je součástí muzea v přírodě, jehož největší část je ve Svidníku a okolí. Přemýšlíme, zda bude pršet. Je zataženo a předpověď je sice výrazně lepší, ale pár kapek možná ještě spadne. Mineme bez povšimnutí motorest, kde se vaří, protože je u něj slet policejních aut. U Dukelského památníku pro změnu autobus turistů. Na památníku stojí od roku 2014 replika původní sochy, československého vojáka, která byla v šedesátých letech nahrazena víc budovatelským sousoším. Sousoší bylo umístěno do vestibulu vyhlídkové věže Dukla, kam jsme se bohužel ale nedostali i přes to, že oficiálně bylo otevřeno. Neoficiálně zavřeno a nikde ani noha. (Otevírací doba od 1.června, 10 - 17h mimo pondělí).
    Ptáci řvou jak na lesy (jestli to nebude tím, že jsme v lese), všude je bahno, všechno včetně našich nohou je mokrý (já i Birma máme hadrový běžecký boty) a jedinej Vlastík si zatím chrochtá v suchu. Brzo budem chrochtat spokojeně taky, i když to ještě nevíme, ale nejmokřejší den byl právě ten dnešní.


19:40
Krom lesa dneska i parádní rozkvetlé louky, deště jsme se báli zbytečně, nepadla ani kapka. Na Čertižském sedle jsme si u otevřeného přístřešku s ohništěm uvařily večeři (chtěly jsme kvůli medvědům vařit jinde a taky věšet jídlo na strom dál od bivaku), zatímco Vlastík se divil, kde by se tam vzal medvěd, toužící po našich sušených polívkách a že se máme bát spíš plcha v Ruským sedle, ten zaručeně medvědům nenechá nic. V sedle jsme zvažovali spaní, ale nakonec jsme ještě asi dva kiláky zmákli, přece jen v Čertižském sedle jsme měli asi 16km a to by snaze dobýt Balnici v neděli večer po 68. kilometrech nenahrávalo.
    Spali jsme za Fedorkovem, u odbočky ke studánce (prameni Laborce), i když bohužel pramen byl dost nenápadný a rozhodně se z něj nedala nabrat voda. Jen vlhká stružka v hlíně dávala poznat místo, kde pramení 129 kilometrů dlouhá řeka Laborec. O co míň vody je k pití, o to víc vody je v botech, který sou nacucaný a děsně smrdí. Bohužel je nemůžem vyhostit mimo celtu, kdyby v noci skáplo, určitě by na tom ráno nebyly o moc líp a to nechceme. Daly jsme si jídlo na rozcestník a Vlastík ho hrdinně nechal v batohu. Samozřejmě nic nerozsápalo ani jídlo, ani Vlastíka. Dnes odhadem 18km a konečně po probdělých 40hodinách jdeme spát.

Sobota, 4.6.2016
13:14
V noci bez deště, posnídali jsme a dochází nám voda, ale k "Vodojemu" by to měly být 3 hodiny, takže pohoda. Dáváme pauzu na Kameni, kde procházíme vrcholové knihy. Milion Poláků, desítky Slováků a dva české zápisy. Možná jich bylo víc, ale neprocházeli jsme všechno, ale aspoň jsme jeden přidali taky. Vlastík si ofotil matematickou rovnici, i když řešení si prý už v hlavě sesumíroval. Ale tak pro jistotu. Po obou stranách hranice jsou hřbitovy vojáků padlých v první světové válce. Pod Kameněm potkáváme dvě polské turistky, první od doby, co jsme vyrazili. Překonáme rašeliniště, a jsme tam. U Vodojemu. Pod rozcestníkem je betonová skruž, kde zurčí voda a nedá se k ní dostat. Máme žízeň a vzduch v lahvích, ale kousek dál od cesty nacházíme potok, vyvěrající zpod betonové nádrže.
    Obědváme na louce u Vodojemu, Birma si maluje a motýli se nás evidentně vůbec nebojí. Sedí na ruce, na misce, na botách, na zádech, všude. Božsky to tu voní, bosé nohy mám natažené ve vysoké trávě a kdyby tak nesmažilo slunko, zůstala bych tu odpočívat navěky. Klíšťat ani komárů se nebojím. Klíšťata standardně dávají přednost psovi a na komáry máme atraktor - Birmu. Komáři se slítají z celýho okolí, aby ji mohli ochutnat, i když se urputně brání repelentem a nás s Vlastíkem spolehlivě ignorují.

16:00
Kalinovské sedlo. Jsme u patníku 16/6 a je tu nouzový přístřešek s postelí. Je krásně, můžeme se vyhřívat na sluníčku. Idylku nám před svačinou rozhodili akorát blbečci na motokrosech, co se řítili z kopce dolů přímo na nás a neuskočit jim z cesty, klidně by nás přejeli. Birma s Vlastíkem se už první den vsadili, kolik asi potkáme do Balnice lidí. Birma říká tři kusy, Vlastík 3grupy. Zatím je to nerozhodně, protože motorkáře jako lidi nepočítáme a tudíž je to dva na dva. Dvě skupiny a stále dva lidé.
    Od Kalinovského sedla po Laborecký průsmyk nic k bivaku, samý maliní a hustej podrost, ale v průsmyku je otevřený přístřešek a dřevěná kadibouda. Jako nouzovka, když by to nešlo taky ujde, ale u silnice spát nechceme. Nakonec ani nemusíme, pár minut za průsmykem začíná jehličnatý les a míst na bivak přibývá. Potkáváme skupinu Poláků, která se vrací zřejme k autu u přístřešku. Teď vede Vlastík, 3 grupy X 6 lidí. Stavíme bivak a Vlastík hlásí o 100 metrů dál další nouzový přístřešek s postelí, ohništěm a posezením. Patník 98/1. Máme v nohách 25km.

Neděle, 5.6.2016
8:40
Noc byla zase suchá, i když mě párkrát vzbudila zima. Zkusila sem zahřívací pytlíky z lékárničky, který už 2x v minulosti zachránily kosu klepající kamarády. Akorát že tenkrát fungovaly. No nic, otočit se ve spacáku a spí se dál. Snídáme u posezení a zas tak nespěcháme. Chceme vyrážet v 9h, ale nakonec jsme nachystaní skoro o hodinu později.

11:16
Rozcestí "Tunel" a další nouzový domeček u patníku 90/1. Na ceduli krásně znázorněno, kudy ke studánace u tunelu, a tak neváháme a jdeme pro vodu, moc nám jí na cestu do Balnice nezbývá. Za 20minut už sedíme na rozcestí s láhvemi plnými čisté vody a svačíme. Studánka je pár metrů od ústí tunelu, který tu byl vystavěn v roce 1874 a opraven v roce 1946. Byl několikrát poškozen během obou světových válek a také jím projel vlak s exilovou vládou Edvarda Beneše. Teď už tudy ale vlak nejezdí.
    Zatím krz stromy nevidíme les. Krásné mohutné stromy, travnatý podrost, vzduch voní lesem a je tu nádherně, ale když se vyloupne kousek výhledu, Birma jásá, i když na poměry toho, co uvidíme další dny je to jen slabý odvar. Předzvěst toho, co brzo přijde. A chybí mi ponožka z páru, co se sušil na batohu. No co, ještě mi dva páry zbývaj a s díky odmítám možnost vracet se asi 4km zpátky do míst, kde byla naposledy viděna.

19:45
BALNICA! Sprcha, postel, jídlo, zmrzlina. Všechno je tady. Dokonce i nezvěstná ponožka. Ale popořadě. Cestou jsme pokořili Vysoký Grůň 905 m.n.m, kde Vlastík našel kešku. Občas hledá, když chce, tak tuhle našel i když nechtěl. Cestovní geotag s Hannou Montanou tak zmizel v jeho batohu a snad potěší majitele tím, že se přesune do Čech. Pak nahoru a dolů, děsný výstupy a ještě horší sestupy, ale najednou vidíme střechu. Vyklube se z ní krásná dřevostavba nad úzkokolejkou obklopená květinami s milou paní domácí. Západ slunce je odtud parádní, hlavně když u toho bagrujeme bigoš a pirohy. Dneska dalších 25km. Tyhle 3 dny jsme šli v CHKO Východné Karpaty.


Pondělí, 6.6.2016
9:00
Prvně musím myslet na paní sousedku, má těžký den a tak jí posílám dost sil. My je dneska potřebovat nebudeme, náš odpočinkový den začíná. A vůbec ne špatně, míchanica alias jajecznica s klobásou přímo v kuchyni u majitelů. Jejich fenka snídá s náma, ale narozdíl od nás u toho leží na podlaze a misku si drží tlapama, aby jí neujela. Venku dost fučí, skoro jako u nás doma.

12:30
Na základě instrukcí od Birmy jí tejpuju zezadu bolavé nohy, snad bude po mým zásahu ještě chodit a kolem 10h jsme připraveni vyrazit. Cestou necestou podle GPS zkoušíme trefit cestu na Solinku a Roztoki Gorne. Daří se a už vidíme místní turistický vlak plný lidí, kteří nám mávají a zdraví nás. Cesta je po vymotání z lesa asfaltová, takže sbohem příjemná cesto, značená v mapě čárkovaně. Geodeti asi maj na práci lepší věci, než uvádět kvalitu cest na pravou míru, takže 10 kiláků pekla právě začalo. Ještě, že vidíme cestou bobří hráze a domečky. Vesnice Solinka o 3 domech není až tak zaniklá, jak si myslíme, ale nakonec kousek za vsí objevujeme tabuli, která vše objasňuje. Ve 14. století sem přišli pastýři z dnešního Rumunska a Ukrajiny, kteří pak obec v 16. století založili. V polovině 20. století ale bylo vysídleno na 500 osob během "Operace Visla". Na starém zarostlém hřbitově už je jen několik pomníků a zbytky původního kostela.


15:00
Dneska padla. Ruské sedlo. Z vesnice Roztoki Gorne to sem bylo tak 20 minut chůze, s plnýma pupkama se šlo dobře. V ubytovacím zařízení jsme dostali oběd, kulajdu, řízky s bramborem, okurku se zakysanou smetanou. Malá vnoučata pana domácího si s náma povídala a pan domácí dodal info, že přístřešek v Ruským sedle byl znovu postaven. Asi musíme oželet plcha, kterej si brousil zuby na naše svačiny.
    K příbytku i studánce je ukazatel, takže ho nemůžeme minout. Skruž 30 metrů za příbytkem je plná vody, o pramenu Cirochy o dalších 100 metrů dál ale nemůže být řeč. Vody málo. Přístřešek zeje novotou a zbytky dřeva z jeho stavby slouží zřejmě jako palivo na blízkém ohništi. Rozbíjíme tábor a jdem se kochat do Ruského sedla výhledem. Vaříme, Birma maluje, hrajem kvízovou hru. V sedle je hromada lidí, od party na skůtrech, které Vlastík musí fotit asi na milion telefonů zvlášť, přes zálesáka s detektorem kovů až po české cyklisty. 12 km.

Úterý, 7.6.2016
9:45
Před spaním musel Vlastík likvidovat opuštěné vosí hnízdo z druhého patra domečku. Jestli nám nestačilo mít noční můry z agresivních vos, který by se mohly vrátit a ubodat nás k smrti, měli jsme poetický večer s pohádkama a morbidníma básničkama.
    Všichni jsme otlačení z tvrdé dřevěné podlahy, obzvlášť Vlastík s alumatkou a Adam, kterej mi chodil v noci mlsně očumovat neobydlenej kus karimatky. Birma jeho pocházení postřehla, ale až s rozedněním uviděla důvod jeho nočních pochůzek a udělala mu místo u sebe. Venku je mnohem tepleji než v přístřešku, u ohniště na slunci obzvlášť, tak děláme snídani a zas nikam nespěcháme. Odpočinkový den číslo 2. právě začíná výstupem o 500 výškových metrů. Psala sem odpočinkový?

11:38
Kruhliak - Okraglik, 1101 m.n.m. Parádní výhledy, odpočíváme, potkáváme pár turistů. Abych nezapoměla - tipovací soutěž vyhrál Vlastík, protože v neděli už jsme zas nepotkali na cestě ani živáčka. Není kam spěchat, v klidu odpočíváme a svačíme. Včera sem si v Balnici koupila Marsku, kterou sem po cestě i snědla. Nevzít si nic vyloženě sladkýho byla chyba a po tom včerejším opojení se mi v noci i zdálo o tom, jak si kupuju další marsky. Napřed dvě, ale pak při placení sem se ještě rychle natáhla pro třetí. Dneska mě chuť na sladký přímo mučí a pokud bude ve Smreku obchod, vím, co si koupím.

16:49
Kopce, všude kopce. Fereczata 1102 m.n.m bohužel neleží na hřebeni s Kruhliakem, takže jsme se museli zas škrábat nahoru, ale máme první poloninu a ty výhledy na Polsko, hraniční hřeben a Slovensko sou parádní. Za odměnu sešup do Smreku na 600 m.n.m. Z ubytování W.O. Smerek i Zajazd Niedzwiadek nás se psem vyhazují, ale dostáváme radu, kam se zeptat. Nedošli jsme tam, parkujeme v dvoupatrovém domečku s obývákem a kuchyňským koutem a třema postelema ustlanýma jako u babičky. Dokonce jen za 35 zlotých, což je výrazně míň, než na předchozích dvou místech. Nemá to chybu! No dobře, ke škodě by snad mohla být ta studená sprcha, ale jsme drsní, myjeme se a pereme si oblečení.
    Místní sámoška otevřená ve všední dny 7:00-20:00 a o víkendu 8:00-19:00. Vypadá to tam jak u Vietnamce, všechno všude, člověk se nemůže ani otočit, ale mají úplně všechno, co chceme. Navíc nechybí ani tlustý svazky kopru v zeleninové sekci. Kopr je tady úplně všude a úplně ve všem, takže nesmí chybět ani v sámošce.
    Večeře u Niedzwiadka opulentní, mám nejmenší porci (bezlepci sice nemaj smůlu ale ani kdovíjakej výběr), takže to dorovnávám zmrzlinovým pohárem. Večer zakončujeme tím, že nám Vlastík čte úryvky z Hárlekýna, kterých se po celé chatě válí tuny, občas proložené Sherlockem. V polštině. Dokonalý večer snad kazí jen obava ze zásuvek, který tu málem trčí ze zdi a při pokusu dát do zdi nabíječku se mi celá zásvka vysune o pár cenťáků ze zdi. Nefunguje. U Vlastíkovi postele naštěstí funguje, i když si nejsu jistá, zda je to výhra. Ale neshořeli jsme, tak asi dobrý. A ráno dokonce tekla i ta teplá voda. Zase 12 km.


Středa, 8.6.2016
6:12
Do oken nám svítí slunko, je na obloze akorát nad naší dnešní hřebenovkou - poloninama Smrek a Wetlínskou. Většina prádla je skoro suchá, takže jsme nejen umytí, ale vyjímečně zas i voňaví - a já voním po jaru. Bohužel se nejedná o vůni mýdla, ale o značku prostředku na nádobí, co byl v kuchyňce :)
     Vlastík se nás snaží navnadit úpravou klasického verše "Chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo ukrajina" a dodává "Chceš-li poznat větší dřinu, vylez si na poloninu."
    Vyrážíme s Birmou sami, Vlastík má zálusk na lívance, ale musí počkat do 10h. Náskok nám nevadí, Adámek si zařádí v řece cestou a pak řešíme u vstupu do parku problém. Paní ukazuje na Adama a na piktogram přešrtlýho psa na prospektech. Zkoušíme, že je na vodítku ale paní dál nesouhlasně kroutí hlavou. Birma naznačuje, že mu dá ještě košík. Tak jo, s košíkem může. Platíme 6 zlotých na osobu a i tady dole začíná být vedro. Ne tak až polezem těch 630 výškových.

14:37
Polonina i vrchol (1222 m.n.m) Smerek je boží, jak v jiným světě. Fotíme jak voteklý, abych doma zjistila, že všechny fotky sou úplně stejný. Ale tam to na každým kroku vypadalo ještě úchvatněji, než na tom předchozím. Vážně. Na vrcholu nás dohnal Vlastík, nakonec na ty lívance nedošlo, ale i tak dohnal ranní lenošení s přehledem rychlonožky. Odpočíváme a z prospektu zjišťujeme, že v NP je zákaz psů kvůli patogenům přenosným na vlka.
     Slunko je akorát, mírný vánek taky. Evidentně si dneska vyrazila půlka školních dětí na poloniny na výlet. Jsou tu jak menší děti, tak puberťáci a mezi školákama hromady turistů nalehko. Začíná pekelný vedro, ale ty výhledy! Vidíme hraniční hřeben, siluety Slovenských i Ukrajinských kopců. Pokračujeme přes nejvyšší vrchol Osadzki Wierch 1253 m.n.m až k Wetlínské polonině a chatě Schronisko na Hasiakowe skale 1228 m.n.m. Já relaxuju na sluníčku a zbytek se chladí v chatě a dává si do nosu něco dobrýho. Potkali jsme tu pár se psem, takže je otázka, jak to vlastně s tím zákazem psů je.


19:40
Sestup do Bregi Gorne na 750 m.n.m je dlouhý, ale není to tak zlý, nejprudší úseky mají parodii na schodiště i se zábradlím, vícemeně spolehlivým. U silnice následujeme ukazatel k občerstvení v opačným směru, než budeme pokračovat. 150 metrů a už vidíme boudičku, do které vybíhá paní z vedle stojícího domku. Má zmrzku, klobásy i dobrý hamburger. Prodává nám pivo z vlastních zásob, oficiálně ale žádný nemá, takže mizí v batohu na pak. Cestou k dnešnímu cíli míjíme prodej ovčích sýrů, tak jedem kupujeme a jen co se napojíme na zelenou u dalšího vstupu do parku, využíváme odpočívadla a ládujem se nejen sýrem a pivem. V tuhle hodinu už jsou budky k placení vstupu prázdné, takže procházíme zadarmo. Posilnění dáváme posledních pár stovek metrů k chatě Bacowka pod Malou Rawkou a obdivujeme z této strany celý dnes projitý hřeben, který máme jako na dlani.
     Dostáváme turistické ubytování v pokoji, kde zřejmě už nějací psi rozsápali čalouněné dveře. Nebo místní kočky, je jich tu plno a spokojeně se vyvalují. Dáváme si večeři a dezert, padá to do nás, jak kdybychom týden nejedli. Horká sprcha je příjemná změna proti ledovýmu odchovu předchozího večera a hurá na kutě, zítra vyrážíme v 5:30. Chceme mít rezervu na autobus, který potřebujeme stihnout, abychom se před půlnocí dostali do ČR.

Čtvrtek, 9.6.2016
8:00
Malá Rawka 1271 m.n.m. Jsme nahoře. Dobře jsme se vyspali a teplota je akorát na výstup. Mám pocit, že to byl nejhorší kopec, i když nebyl o moc horší než ty ostatní. Ale zaslouženou odměnu v podobě božskýho výhledu na Polsko, Slovensko i Ukrajinu jsme si vychutnali a nádavkem máme ještě znova výhled na včerejší hřeben. Takový 360° panorama naživo. Pár metrů stoupání na Velkou Rawku 1304 m.n.m a pak už po Ukrajinsko Polské hranici na Kremenec, kde nás dohání Vlastík. Směrovka na Novou sedlici ukazuje vzdálenost 2:30. Spekulujem, zda nepůjdem po hranici na západ směr Čierťaž a až pak do Nové Sedlice, ale radši chci sedět 3hodiny v Sedlici na zastávce, než aby mi o 5minut ujel autobus. Takže se rozhodujem jít podle plánu a ještě že tak.


11:40
Divokým krásným lesem (NP Poloniny), kde je popadáno hodně stromů a musí se obcházet či přelézat, postupujeme pomalu. Je tu hromada skokanů, kteří mi uskakují z cesty a hromady potůčků. Les šumí, voda zurčí, ptáci řvou, občas zacítím houby. Idylku ruší jen fakt, že jsme už dvě a půl hodiny na cestě a rozcestník na Temném vršku ukazuje ještě hodinu do Sedlice. Kdo že měl pocit, že budem v Sedlici šoupat nohama?
    Před Sedlicí se zkulturňujem a oblíkáme do čistého cestovního oblečení a v 11:40 už sedíme na zahrádce místního penzionu a čekáme na oběd. Bezlepkový pirohy? Čekala sem cokoli, ale tohle mě fakt překvapilo a nutně je musím mít. S tvarohem, máslem a zakysankou. Mňam. Autobus stíháme tak akorát. Loučíme se s lesem a nechce se věřit, že už jedeme domů.

Zpět